Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Je mnoho lidí, kteří se rozhodují, jestli si jako společníka pořídit právě maďárka. Třeba i krátký článek s naší zkušeností pomůže ve Vašem rozhodování.

 Jak vidíme maďarského ohaře my, po více jak 2 letech společného soužití s ním? Mohla bych to napsat velmi jednoduše ve dvou větách a zároveň bych se mohla o našich zážitcích rozepsat na román. Tak zkusím zlatou střední cestu:)
 
Když jsme si Barnyho před více jak dvěma lety pořizovali, byli jsme moc dobře srozuměni s všemi tak často popisovanou velkou aktivitou ohařů. Přečetla jsem toho hafo moc, jak v knihách tak na internetu, psala jsem si i s majiteli ohařů, vykládali jsem o tom všem dlouze s mamčou, byla jsem se i podívat na výstavě, protože u nás v okolí nikdo vizslátko neměl a po tomto jsme si vážně mysleli, že víme, co nás čeká a pro maďárka jsme se rozhodli. Vždyť jsme už přece psa měli a zas takový rozdíl to nebude… Jak naivní jsme byli! Ani z poloviny jsme v té době netušili, co že je to aktivita ohaře:) Neb jak já říkám, kdo Barnyho nezažije, prostě neví o čem v případě vizslátka půjde:) Vlastně bychom mohli pořádat kurzy „Poznej vizslu ještě než si přivedeš domů svou vlastní“. Ovšem, obávám se, že potom bychom jich mezi pejskaři toliko nepotkávali:)
Barnyho jsme si domů přivezli jako ani ne 7 týdení kuličku, která se nadlábla, trošku prozkoumala okolí a upadla do snění. Tak tohle mu vydrželo první den. Hned pak to přišlo. Nedal nám ani minutu pokoj, snad jen když usnul. Ovšem doba spánku přes den se zkracovala a zkracovala a po dovršení hranice tří měsíců jsme měli pocit, že tenhle ďáblík snad nikdy nespí. Ruce měli doškrábané a dokousané všichni, hračky, které jsme koupili, končily rychlostí blesku zničené v odpaďáku, nedej bože, když jsme nechali naše „roztomilé“ štěňátko doma samotné a nezamkli jsme dveře. Rozškrábané dveře, strhané věci z věšáku i s věšáky, roztrhaný pelíšek, roztahaný odpadkový koš, rozkousané kabely od foťáku i od mobilů, stažený ubrus i se vším, co na něm bylo a pěkně všechno nanosit na hromadu a vytvořit si z toho pohodlný „voňavý“pelíšek. Občas nám vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Byla jsem často doma, poslední rok vejšky nebyl nijak časově náročný na přítomnost ve škole, a tak jsme mohli chodit opravdu hodně ven. Ale jestli si myslíte, že tohle nějak ďáblíka unavilo, jste na omylu, vytvrdnul tak na půl hoďky, maximálně na hodinu a pak to všechno začlo nanovo. Ve třech měsících mě i napadaly pochyby, že tohle jsme teda nezvládli, že takové plemeno jsme rozhodně vybrat neměli. Naštěstí toto byl takový vrchol naší „zoufalosti“ a od té doby jsme si začali na nevyčerpatelnou energii našeho malého ďáblíka zvykat. Trávili jsme venku, tolik času, jak nikdy před tím, hlavně já a mamča. Barníka jsme brali všude s sebou, na návštěvy, na výlety , na nákupy (a musel jet ještě někdo, aby nebyl Barníček v autě po dobu 10 minutového nákupu sám:). Bárníčka jsme se snažili taky hned od začátku vychovávat, což šlo ve štěněčím období opravdu samo. Barny byl strašně moc učenlivý, hlavně, když za to dostal mňamku, to pak byl schopen zvládnout všechno. V půl roce se mi s ním dokonce podařili zvládnout perfektně aportek i s předsednutím a předáním, sice nosil jen peška, protože mamča s taťkou si lovecký výcik nepřáli, ale i tak to byl úspěch. Jedinou situací, kdy Barníčka veškerá nabytá výchova opustila byly chvilky, když jsme potkali na vycházce nějaké „zajímavé objekty“ v podobě lidí, o psech snad ani mluvit nemusím (mimochodem, toto ho neopustilo dodnes:) A my postupně začali zjišťovat, že jednou z nejjednodušších možností, jak našeho ďáblíka unavit, jsou vycházky s ostatními pséky. Pro někoho možná samozřejmost, ale domlouvejte se s někým v pidi vesničce s 200 obyvateli, kde psa má sice každý, ale na vycházkách buď nikoho nepotkáte, nebo jsou to pséci natolik nesocializovaní, že by setkání s nimi mohlo být pro Vašeho pséka to poslední. A tak jsme začali jezdit za fenkou bratrance-českou fousandou, se kterou se Barny vždycky krásně vyběhal, brali jsme ho na vycházku s psíky Lukyho babičky, kteří si sice s Barným nehráli, ale Barny byl z toho natolik na větvi, že vycházkuje s jinými psy, že ho to psychicky taky vždy odrovnalo. Po nějaké době jsme se začali setkávat i s lidičkami, které jsme do té doby znali jen z internetu a kteří byli postiženi stejně jako my-vlastní vizslu:) Taky jsme zjistili, že není vizsla jako vizsla a někteří jedinci jsou obzvlášť vypečení, bláznivější a rozděšenější než jiní. O tom, že i my jsme měli to štěstí a právě takového nadstandardního jedince jsme si vybrali, se snad ani zmiňovat nemusím:) A tak se nám postupem času podařilo Barnyho temperament zvládat, zvyknout si na něj a přizpůsobit se mu a hlavně si ho zamilovat. Myslím, že budu mluvit za celou naší rodinku, a hlavně za mamču, když řeknu, že pro nás dnes není hezčí pohled, než na našeho spokojeného zrzounka odpočívajícího v těch nejroztodivnějších polohách na gauči (na jeho vlastním gauči). Není nad to si k němu na gauč přilehnout a pořádně se přitulit. Jen občas otevře očko, když se snad někdo pokouší opustit místnost, aby ho pak případně mohl následovat, jedno jestli ke dveřím od WC či koupelny. A nebo prostě jen přijde, položí Vám makovičku na klín, mrská ocáskem neskutečnou rychlostí a spokojeně přivírá oči blahem, že může být s Vámi. Skočí vám předníma pacinama na klín a s láskou vás blízne přes celý obličej. A popravdě, pak i my přívíráme oči blahem- že máme tak skvělého člena naší rodiny, který má neustále dobrou náladu a dokáže Vás s ní neomylně nakazit ač jste sebevíc smutní, který se na vás jen podívá a vy víte, že Vás bezmezně miluje. To pak nejde jinak, než ho milovat taky!
 
TOPlist